Brian Herbert - Dlhá cesta do Prahy (2/2003)

Článok je prevzatý z www.scifi.com, kde bol uverejnený 25.2.2003. Z anglického originálu preložil Kynes.

---

Rád bych poděkoval milionům fanoušků Duny, kteří si užívají neuvěřitelný vesmír Franka Herberta skrze první epickou minisérii na Scifi Channelu a skrze romány, které jsem napsal s Kevinem J. Andersonem. Před lety si myslelo jen pár, že by se takového úspěchu mohlo dosáhnout.

Román Duna měl těžkou cestu k vydání v knižní formě. Byl odmítnut dvaceti nakladateli, než ho vybral Chilton a vydal v roce 1965. Během sedmdesátých let se několik produkčních firem pokoušelo natočit film založený na knize, ale neuspěli, i přesto že těmito pokusy utratili miliony dolarů. Stalo se tak kvůli ohromnému množství a enormní složitosti práce, a navíc byli ohromné i výrobní náklady. Speciální efekty byli velmi náročné, ať už ve výdajích a také v technologických požadavcích, které je uváděli do života. Rozvrhy příběhu byli vytvořeny, ale nikdy nepoužity. Scénáře byly napsány a zničeny. Léta běžela dál.

Nakonec režisér David Lynch realizoval velkorozpočtovou filmovou verzi v roce 1984, tedy téměř po dvaceti letech od vydání románu. Zatímco film měl výhodu – zvláště v živém hraní a v kostýmech – nenásledoval zápletku a popis tak jako boj legií na Duně, jak doufali čtenáři. Mnoho fanoušků odešlo zmatených a zklamaných. (Detaily o této nešťastné epizodě najdete ve Snílkovi Duny (Dreamer of Dune), biografii Franka Herberta vydaném v květnu 2004). Téměř před dvěma lety producent Richard P. Rubinstein z New American Entertainment distribuoval šestihodinovou minisérii Duna (v originále Frank Herbert’s Dune), kterou napsal a režíroval John Harrison. Ta se stala nejsledovanějším pořadem v historii Scifi Channelu. Kritici si to zamilovali, a to také udělali fanoušci. Minisérie vyhrála dvě ceny Emmy (Emmy Awards), za kameru (Vittorio Storaro) a speciální efekty (Ernest D. Farino). Z velké části se tak stalo pro věrnou adaptaci románu Harrisonem a Rubinsteinem a pro prvotřídní mezinárodní obsazení vedené nositelem Oscara Williamem Hurtem.

Stejná produkční firma nyní navázala filmem Děti Duny (v originále Frank Herbert’s Children of Dune), jejíž premiéra je na Scifi Channelu naplánován v březnu 2003. Znovu je tam znamenité obsazení uvedené nositelem Oscara, tentokrát Susan Sarandonovou, která bude hrát Wensicii, odhodlanou dceru Padišáha Imperátora Shaddama Corrina IV. Šestihodinové dílo spojuje dva romány Franka Herberta, Spasitel Duny (dvě hodiny) a Děti Duny (čtyři hodiny).

V květnu 2002 jsme spolu se svou manželkou Janet navštívili Prahu v České Republice, abychom viděli, jak natáčení pokračuje. Jako někteří další spisovatelé sci – fi nedávám přednost létání ale vždy jsem říkal, že vlezu do raketoplánu a odpálím to. Chtěl bych také používat technologii Vesmírné Gildy zakřivení prostoru, ale jeho technologie a Gildovní navigátoři jsou ještě tisíce let před námi, v naší vzdálené budoucnosti (zvuková složka v Praze zobrazovala planetu Arrakis – známou jako Dunu – bylo by skvělé, kdyby se tam mohl dostat zakřivením vesmíru).

Bohužel, náš styl dopravy není dokonalý (did not come close) a já bych mohl napsat celou knihu o tomto dobrodružství. Má uzávěrka u vydavatelství mi ale nedovolil takovou okliku, a tak budu muset poskytnout jen zkrácené podání mého výletu.

Lodí jsme dopluli do Anglie, odkud jsme jeli rychlým Eurostar vlakem do Bruselu v Belgii. Věděli jsme předem, že automobil, který nás tam očekává nebude Mercedes, Audi, Ford nebo nějaký jiný, o kterém jsme něco věděli (znali). Problém měl co dělat s Českou republikou. Půjčovna by nám nedovolila vzít nějaký slušný automobil do této země, pokud bychom nezaplatili poplatek pěti tisíc dolarů. Zdá se, že počet krádeží pěkných aut – a dokonce průměrných aut – byl v České republice extrémně vysoký. Půjčovna zaujala tak tvrdé stanovisko, aby zmenšila své ztráty.

Tmavozelený vůz nevypadal špatně, ani dobře, ale hlavně vůbec nevypadal špatně. Když jsme ho prozkoumali na temném parkovišti půjčovny, viděli jsme jen několik najetých mil, interiér zakrytý výklopnou zádí, takže jsme tam mohli skrýt naše zavazadla od slídivých očí a prstů. Palubní deska měla nicméně na místě, kde měly být hodiny, tachometr a další delikátnosti plastový panel (asi ty „delikátnosti“ byly zakryty panelem – pozn. překladatele). Ihned jsme zpozorovali, že auto nemá kazetový přehrávač, takže jsme si nemohli pustit naše knihy nahrané na kazetách, když jsme se měli vláčet přes svět, a zamýšlet se nad poslechem, zatímco pojedeme přes Evropu.

Některé přístroje nefungovali, a my si jsme si toho nevšimli, dokud jsme nebyli v Německu, stovky kilometrů daleko. Tehdy jsme zjistili, že rádio nepracuje. Pak jsme našli ještě něco mnohem horšího. Auto mělo klimatizaci, ale ani ta nepracovala. Ten pekelný výmysl na nás jen foukal okolní vzduch. To bylo zlé, neboť venku bylo 27 stupňů Celsia (81 Fahrenheita) a bylo předpovídáno ještě teplejší počasí na cestu z Prahy do jižní Itálie.

Zavolali jsme mobilním telefonem do jedné z mnoha kanceláří autopůjčovny, rozmístěných po celé Evropě a ptali se na výměnu vozu. Po dlouhém a drahém telefonním hovoru nám bylo řečeno, že bychom se kvůli výměně vozidla museli vrátit do Bruselu, protože každá kancelář běžela nezávisle, dle povolení. To bylo úplně nemožné, protože jsme byli stovky kilometrů daleko v jiné zemi a řídili jsme se dle pevného plánu.

Rezignovali jsem sami na svůj osud, povzdychli si a pokračovali. Po tom všem, že jsme byli z chudého prostředí, v domnění, že bychom mohli nepoddajně dosáhnout zábavy, která nás v Praze očekávala. Také jsme věděli z dřívějších výletů po více než čtyřiceti zemích, že podobná náhoda bývá později zábavnou a nostalogickou vzpomínkou dlouho potom, co se vrátíme domů. Kromě toho, cestování je o řešení problému a toto nebylo tak špatné. Přinejmenším, vůz nechrastil a netančil a měl slušné zrychlení. Přejeli jsme přes hranice do České republiky.

Chtěli bychom se učit, že mnoho z venkova je docela krásné, ale venkov, který jsme viděli podél silnice do Prahy, byl jednotvárný a šedivý. Zákony proti znečištění vzduchu jsou velmi uvolněné, protože dieselová nákladní auta a autobusy, stejně jako továrny, chrlí do vzduchu mnoho černého kouře, zvláště v průmyslovém městě Plzeň, kterým jsme projížděli. Naštěstí, náš cestovní plán byl v tomto okamžiku dobrý. O noc dříve jsme zůstali v nádherném středověkém městě Rothenberg v Německu, a nyní jsme jeli přímo do Prahy. Zastavovali jsme jen pro benzín a lehká jídla (asi sušenky). Ačkoliv byla scenérie ponurá, odhalili jsme znamenitost českých čokolád, A také příjemnost zdejších lidí. Zdáli se být jako Američané.

Dosáhli jsme Prahy uprostřed teplého odpoledne s nebyli jsme zklamaní. Jediné významnější evropské město, které nebylo poškozeno během Druhé světové války, se vyznačuje velkolepým hradem z devátého století, zdobenými mosty, centrem hereckého umění a mnoha kostely. Praha je klenot umístěn v cínové šedi okolní země. Je snadné zjistit, proč Wolfgang Amadeus Mozart strávil mnoho času právě zde. Užil si jeden ze svých největších úspěchů v tomto jiskřivém městě na břehu řeky Vltava, zahrnující opery Figaro, Don Giovanni a koncert pojmenovaný Pražská Symfonie.

V noci se město rozsvítí jako Paříž a opravdu ožije. Mladí zápaďáci (můj výraz pro WESTERNERS – pozn. překl.) zaplní Prahu kvůli nočnímu životu a kultuře, a později se vrací domů, aby všem vyprávěli, jak skvělé to je. Když to pokračuje, tak ceny v Praze překročí pomyslnou střechu.

Nyní je Praha v přechodném stadiu z komunistické minulosti, takže odkládá železnou oponu a stává se více evropskou a kosmopolitní. Ceny jsou stále ještě mírné, i když náš pokoj v centrálně položeném hotelu Modrý klíč (Blue Key Hotel) mohl obsahovat ještě nějaké novelizace a vybavení. K tomu v Praze existuje vtip vztahující se k nefungujícím věcem: Turista se ptá, proč telefon nefunguje a je mu řečeno: „Ach, to je jen místní čechnologie (Czechnology).

Češi, které jsme potkali v hotelu, v restauracích a na ulicích, byli zdvořilí a mimořádně nápomocní, ale nebyli temperamentní. Mnoho se jich zdálo mrzutých, jako by se stále báli zpozorování a potrestání komunistickými vládci. Mohly být také nepříznivě ovlivnění počasím v centrální Evropě, o kterém se říká, že je stále chmurné. Dokonce i v teplých dnech jsme totiž viděli mnoho lidí, kteří nesli deštníky.

Stejně jako v komunistických a dříve komunistických zemích se i tady vyskytuje veřejný alkoholismus, zvláště v noci, kdy občané vyjdou do ulic v pravý čas (asi myslí, že jsou na prach – pozn. přek.). Viděli jsme několik vlnících se chodců, včetně davu podobně stižených osob na ozdobeném Karlově mostě. Jeden z nich se zakymácel, radostně se zasmál a popošel směrem k mé kameře, kterou jsem zrovna filmoval barokní sochy, a snažil se ji zachytit (choval se, jako by ji chtěl vzít). My jsme jen některá česká vína a likéry (v přiměřené míře), a myslíme si, že jsou velmi dobré a cenově dostupné.

S její bolestí a námahou je Praha okouzlující, stejně jako umělecké cítění obyvatel – mnoho z nich bylo najato, aby zbudovalo inscenace filmu. Mzdy a další výrobní náklady byli ještě poměrně nízké, ale byli na vzestupu stejně jako město, které bylo právě objeveno. (as the city was in the process of being discovered).

Natáčecí prostory pro Děti Duny – postavené uvnitř tří bývalých leteckých hangárů na předměstí samotného města – byly úžasné a skvostně zobrazovaly nápaditý vesmír mého otce. Kostýmy, z nichž mnohé byli dělány zde (v ČR) se dokonale hodily k Imperiálním a Fremenským oblečením (asi představám oblečení – pozn. překladatele).

Se mnou a mou ženou bylo zacházeno jako se členy fiktivní královské rodiny, kteří mohli cestovat a navštěvovat fascinující lidi. Všichni herci, se kterými jsme mluvili, byli plně nalíčení. Strávili jsme nějaký čas s Lady Jessicou (Alice Krige), Chani (Barbara Kodetová) a s Duncanem Idahem (Edward Atterton).

Také jsme dlouho mluvili s působivým mladým režisérem, Gregem Yaitanesem, který dělal tuto mistrovskou práci po Johnu Harrisonovi – režisérovi Duny – který nebyl pro tento projekt doporučen kvůli konfliktu časového rozvrhu. (Harrison byl ale stále koproducentem a psal scénář této minisérie).

Ztvárnění postav je v Dětech Duny nádherné, ale v takto nápadité sci – fi série jsou důležité i speciální efekty. Ernest D. Farino, tvůrce speciálních efektů, s námi ve své kanceláři strávil více než hodinu, aby nám ukázal některé triky na obrazovce svého počítače. Jím vytvořené scény byli úžasné, a svědčili o úctě a chvále profesionála a jeho vybavení. Po ukončení návštěvy jsme odcházeli s myšlenkami na Čaroděje ze země Oz, kouzlícího za scénou.

Má žena Janet je malířka, sochařka a hrnčířka, takže jsme se zvláště těšili na návštěvu Kim Colleaové, která tvořila speciální makeupy. Tato žena s čiperným úsměvem pracovala v oddělení připomínající dům z hororů. Když jsme vstoupili, Kim zrovna malovala utrženou ruku. Na okně ležela věrná napodobenina mrtvého bezhlavého muže s bolestivými a krvavými ránami.

Mnoho dalších lidí z personálu nám prokazovalo zdvořilosti. Publicistka Tricia Deering pro nás každý den připravovala všechny záležitosti, tak aby pro nás bylo vše pohodlné. Ve kulisách jsme stáli uprostřed paláce Imperátora, viděli pouště a skály na Duně kontrolované fremeny, a imperiální kostýmy. Drželi jsme i šikovně udělané zbraně používané v minisérii, včetně krispelu, který vypadal jako by byl opravdu vyndán z tlamy mrtvého písečného červa.

Než jsem přijel do Prahy, tak jsem tolik kulis a filmových výrobků neviděl. Když jsem mluvil s herci v jejich kostýmech, cítil jsem, jako by byli mými sourozenci. Konec konců, byli to děti otcových myšlenek – chodili a chovali se stejně jako jeho zamýšlení lidé v knize. Znám tedy velmi dobře všechny tyto lidi.

Pro mě se to podobalo opětnému shledání rodiny. Jen jsem si přál, aby tam mohlo být více členů rodiny Herbertů, včetně mé sestry Penny (která nemohla jet) a mého bratra Bruce, jenž odešel navždy v roce 1993. Nejvíc ze všeho jsem si přál, aby tam mohl být můj otec s mou matkou, ale oba jsou také mrtví. I přesto jsou ale takováto opětná shledání častá. Stále se rozhlížíte kolem sebe a hledáte lidi kteří tam nejsou, a přejete si aby tam s vámi být mohli.

Pozoroval jsem mnoho kamarádství a jednoty na filmové přípravě spolu s výkonným producentem Richardem P. Rubinsteinem a producentem Davidem Kappesem při řešení každodenních problémů, které měly s výrobou filmu pohnout dopředu. Pokud měl herec osobní krizi nebo nesouhlasil s nějakým aspektem natáčení, producenti se s ním velmi lidsky dohodli, starajíce se o udělání celé práce.

V současnosti, jsou příběhy mého otce se dvěma minisériemi přístupnější než kdykoliv předtím. Tyto filmy jsou věrnou adaptací ohromujících a oslnivých vizí Franka Herberta. Pokud by byl naživu a viděl by je, tak si myslím že by byl mimořádně potěšen.

Román Duny Franka Herberta nastavuje nový standart v science fiction s odbytem daleko za úrovní předcházející titulů v tomto žánru, jenž Dunu vynesl do hlavního proudu. New American Entertainment přináší televizní program k nové úrovni, jenž chce zvýšit počet diváků pro série... Dílo Děti Duny je velké dobrodružství, milostný příběh a ještě mnohem více.

Spokojení s pokrokem filmu jsme opustili na konci května Prahu a jeli na směrem na jih. V malebné zemědělské a lesní oblasti blízko českých hranic jsme viděli barevně oblečenou mladou dívku, jak stojí na okraji silnice a drží nad hlavou jasný oranžový slunečník. Její naparáděný oblek vypadal jako použitý oblek Shirley MacLaine ve filmu Irma la Douce. O sto metrů dál jsme projeli okolo další ženy, a další, a další – přinejmenším dvacet z nich bylo na samostatných místech, přičemž všechny měli nápadný oděv a slunečníky. Měli jsme silné podezření, že nenabízeli žádný statek nebo lesní produkty. Nedaleko jsme viděli jejich hlavní stanoviště a také velkou policejní aktivitu.

V rakouském Salcburku jsme vyměnili náš vůz za kaštanově hnědé Mitsubishi s funkční klimatizací, kazetovým přehrávačem, a dalším typickým vybavením, které mělo být v prvním půjčeném autě. Zaměstnanec autopůjčovny nám slíbil, že můžeme protestovat proti faktuře, až se vrátíme do Spojených Států, a že autopůjčovna vše vyrovná. Jiný zaměstnanec nám řekl, že typ vozu, kterým jsme jeli z Bruselu, je špatný a v jejich společnosti se mu říká „Pondělní vůz“. To proto, že tyto vozy dělníci postavili nejspíš v pondělí, když měli špatnou náladu a nechtělo se jim pracovat. Některé z vozů fungovaly, některé ne.

Mitsubishi bylo úplně jiné než první auto. Když jsme zastavili na benzínce (pro diesel), tak přišlo několik Japonců ze zájezdového autobusu. Začali ho obdivovali a vzrušeně mluvili ve svém jazyce. Snažil jsem s nimi mluvit, ale oni mluvili jen lámanou angličtinou, takže jsme si jen vyměnili úsměvy.

V červenci, po příjezdu domů do Seattlu jsme zjistili, že autopůjčovna požaduje z naší kreditní karty 3500 dolarů, přestože jsme měli napsanou (asi ve smlouvě) cenu jen 1400 dolarů a přestože jsme vyměnili vozidlo jen proto, že to první bylo vadné. Dnes, o více než šest měsíců později, naše kreditová společnost (k jejich zásluze – slovní hříčka •–• to their credit — pardon the pun) jedná v našem zájmu a odmítá zaplatit této společnosti. Nicméně, ředitelství autopůjčovny, mající prsty ve všech kancelářích v Evropě, připočítalo na náš účet jen 400 dolarů.

Myslím, že příště pojedeme do Prahy vlakem… nebo se můžeme zkusit dostat tisíce let dopředu za Navigátory Gildy, kteří by nás tam převezli.

Jak nostalogicky vzpomínáme na tuto cestu, tak nám tato ‘neštěstí‘ poskytují dobré téma na rozhovor. Smějeme se, kdykoli si říkáme ty příběhy a těšíme se na naši další velkou exkurzi z domova. Až ten čas přijde, tak budeme mít všechno tak dobře naplánováno, ostatně jako vždy, že se nebudou opakovat minulé problémy. Tak to sice nebude, ale aspoň předcházíme vzniku nových neštěstí. Má manželka i já pocházíme z irských přistěhovalců, a já podezřívám nějakého trochu zlomyslného ďáblíka (leprechaun), jménem Murphy, že si z nás dělá legraci. Silně ho podezříváme, že byl ukryt někde v tom prvním autě a když jsme jeli, tak neukázněně tahal za drátky.